Sobotní ráno 8.1.2022  na VZ Nádražní
Nezazněly slavnostní kvarty trumpet, nebyl rozvinut červený běhoun, prapory v pražských barvách se nezatřepetaly, nezazněly čestné salvy a dokonce ani nepřišel nikdo, kdo tam kolem šesté ráno nebývá obvykle. Jen prosté podání ruky a přání všeho nejlepšího. Poslední noční. A že jich za těch pětatřicet let bylo.
Dvanáctsettrojka, Latvia, MB třistadesítka dlouhá i „kuřátko“, Mercedes třídy E „bincka“ a novější varianta pro nedonošence, Tatra 613, Mercedes třídy G, Nissan Patrol, Nissan Primera a Mercedesy ML alias „emela“ všech typů. To je neúplný výčet sanit, které se Vildovi Dandovi dostaly za roky jeho působení na pražské záchrance pod ruku. A že jim uměl dát za uši…
Nic jej nemohlo přesvědčit, aby zůstal i v penzi. Ani pěkná výplata, ani naše smutný oči. Věk se na Vildově výkonosti nestihl doposud nijak podepsat. Řídí s velkým přehledem, rád a svižně. Znalosti místopisu by mu mohl kdekdo závidět. Zdravotnické zkušenosti k nezaplacení. Byla to jedna z posledních nočních, kterou opět strávili s doktorem v autě, ta rozhodně přetnula poslední váhající kořínky a na slapskou hladinu ve Vildově představách jistě posadila další neposedný splávek.
S velikou láskou vzpomínal Vilda na doby, kdy po návratu z dovolené vynesl do bytu zavazadla, otočil se jako na obrtlíku a k nemalému roztrpčení své dobré ženy mazal na stanoviště „za klukama“. Rozumějte, mimo pracovní dobu…!
Své působení na pražské rozděloval Vilda na dvě epochy: „Před Schwarzem a po něm“. První období pod vedením lékařů, jako byl MUDr. Ždichynec nebo MUDr. Getlík, vnímal jako dobu, kdy povolání záchranáře mělo vysoké uznání. Jízda na VRZ nebyla událostí, kterou by občan Prahy musel snášet desetkrát do hodiny a mezi zaměstnanecké výhody patřil i pobyt ve vlastním kempu u Jadranu nebo pořádání dětských podnikových táborů. Záchranka měla vlastní nemocniční areál.
Vývoj po nástupu MUDr. Schwarze do funkce nesl s nelibostí. Narůstající četnost výjezdů podle Vildových zkušeností neodpovídala jejich indikacím a všudypřítomné kvílející sanity brzy devalvovaly nejen hodnotu VRZu, ale podepsaly se i na klesající úctě společnosti k záchranářskému povolání.
I přesto zůstal Vilda svému poslání věrný a vykonával je trpělivě a s humorem, po kterém se všem nejen z 2. party bude stýskat.
Vildo, za všechny pacienty, kterým si kdy vyjel na pomoc (a opravdu si jejich množství netroufnu odhadnout)
a za všechny kolegy, kterým bylo v tvé přítomnosti vždycky lehčeji u srdce,
ti vřele děkuji,
přeji dlouhé šťastné roky v penzi
 a těším se na další společné svezení pod záštitou značky Honda ideálně v kubatuře 750 ccm!
A nám ostatním přeji, abychom měli Vildovu výdrž, abychom i my měli na co s láskou vzpomínat a aby se naše milovaná záchranka nikdy nedostala do situace, kdy slovy Vildy Dandy by bylo potřeba „vršek vyměnit a spodek dát novej“.
Tomáš Bělohlávek